Bereme jako samozřejmost, že ho máme. NAŠE TĚLO. Je přece celé naše, tak proč nad tím přemýšlet. Jede samo na plný výkon. Ve dne v noci. Údržbu potřebuje minimální…jak si mnozí myslí a pak se diví…když najednou z ničeho nic, samo tělo vypoví službu. Prostě si řekne DOST. Nebaví mě sloužit TOBĚ – někomu, kdo mi za to nedává žádnou...
Chceš vědět jaká je cena zdraví? Nevyčíslitelná. Zeptej se na to člověka, který vážně onemocněl. Dostaneš nejrůznější odpovědi, navíc od toho nejpovolanějšího, kdo už poznal skutečnou cenu zdraví. Kdybych věděla, co mě čeká…žila bych jinak…přemýšlela bych nad tím, co jím…méně bych se honila..více bych sportovala…neřešila bych zbytečnosti…vyhýbala se stresu…trávila více času s rodinou…věnovala se tomu, co mě...
Honíme se za tím, co důležité není a zapomínáme na to, co důležité je. Chodíme do práce, která nás možná ani nebaví a sníme o tom, že jednou bude líp. Snažíme se dělat vše skvěle, abychom získali uznání šéfa, kterému jsme mnohdy úplně jedno. Vstaneme na zazvonění budíku. Rychlé kafe, možná snídaně. Napůl rozespalí utíkáme z domu, ať jsme ve škole, v práci, firmě...
Konec srpna a začátek září jsou oslavné měsíce. Ne proto, že by děti s nadšením oslavovaly konec prázdnin a nástup do školy. Důvod je jiný. Nejen já i mnoho mých přátel, kamarádů a známých slaví narozeniny. No a letos poprvé, až do morku kostí, jsem si uvědomila poselství narozeninových přání. Velmi často totiž zaznělo „ hlavně zdraví, ostatní přijde samo“. Rozpulte tu větu...